Skoro jaro

Sedíme ve svých obcích, skončily nám plány na běžky a výlety na vzdálenější kopce. Za okny to skoro vypadá na jaro a objevuje se otázka, co zas dělat s dětmi doma.

Poslední den zdánlivé svobody jsme podnikli malý výlet za kůzlaty na farmu, což byl velký zážitek pro mě i pro děti, protože kůzlata jsou stvoření plná radosti.

Bylo prudce modré nebe a viditelnost na všechny strany, takže jsme nechtěli ještě domů. Byla to skvělá příležitost prozkoumat jednu zapomenutou prvohorní sopku, která se tyčí v krajině jako Gaussova křivka – oblá a hladká. Roste na ní jen pár stromů, zbytek je step, co voní po mateřídoušce dokonce i v březnu.

Dělali jsme to, co jsem zvyklá v přírodě dělat už od malička: Hledali jsme věci, nad nimiž můžeme přemýšlet. Stopy života, stopy času. Je ten průsvitný kamínek křišťál? Možná ano, kdybychom ho vyleštili. A ten oblý zelený kámen, může to být vltavín, cestovatel z vesmíru? Nebo staré sopečné sklo? Co to chrastí v hlemýždí ulitě vybělené sluncem? Když budu sledovat zpola zanořenou myší cestu, najdu na konci myš? A co se to tu bělá v trávě, je to lebka. Sleduji tvar kostí čenichu a představuji si, jak by vypadal obličej, kdyby na něm byla srst. Nejspíš srnka.

Pár dnů byla mlha, což městské lidi zamáčkne do pohovek, ale dobrodruh se nedá. Vyrazili jsme do kopců za městem. Most je totiž obehnaný několika zalesněnými kopečky ze všech stran, některé jsou více protkané stezkami, jiné méně. Tento je plný cestiček a značek pro běžce i cyklisty, ale hustá mlha z něj udělala pohádkovou krajinu, kde slyšíš i zvuky změněné vlhkostí vzduchu. Zvuk města byl úplně pryč. Byl slyšet jen les. Skřípání stromů, pilná práce strakapouda, padání kapek z větviček vysokých buků.

Cesta do lesa vedla po severovýchodním svahu, na cestě byly zbytky sněhu. Můj cíl byl uvidět nějaké zvíře. V lese jsme ale našli jen stopy: skořápky ořechů a okousané šišky zanechaly veverky, hromádky bobků byly od zajíců, provrtaný padlý strom od strakapouda a jeho shnilé dřevo plné hmyzích dírek. Na vršku je jezírko částečně zamrzlé, na okraji seděly kachny jako korálky. Ve stínech lesa nás několikrát vyplašily nutrie, které se vůbec nebojí a jak na jejich siluety nejsme zvyklí, viděli jsme v nich shrbené postavy skřítků a strašidýlek.

Hledání pokladů má v sobě každý, kdo miluje příběhy a rád se zasní. Přiznám se, že kešky mi nikdy nešly, zkoušela jsem to před dlouhou dobou, ale pustila jsem je z hlavy. Možná je letošní jaro na hledání kešek jako stvořené, protože se musíme soustředit na to, co máme přímo za humny. Jít s mapou po hranici obce a hledat zajímavá místa, jít s GPS a hledat keše. Být pozorný a hledat kdekoli malované kamínky.

Myslím, že máme na celé jaro dost úkolů.

Měkké, chlupaté, plstěné

Mám doma krabici s barvenou ovčí vlnou. Práce s vlnou je příjemná pro ruce. Voní po ovečkách a lanolinu. Vyrábět z vlny plstěné hračky či šperky je docela snadné, jen k tomu potřebuješ tu vlnu. A jehlu, která má na sobě malé zpětné háčky. Mám jehlu a k ní dřevěnou rukojeť, což je ještě pohodlnější než samotná jehla. Kus molitanu, abych si nezapíchla jehlu do podložky. Vlna se dá koupit třeba od české chráněné dílny, což přináší dobrý pocit.

Základní výrobek je kulička. Vezmu si chomáč bílé vlny, které mám víc. Zmuchlám v dlani, položím na molitan a zlehka zapíchávám jehlu, čímž kuličku utahuji. Když jsem spokojená, obalím ji kousky barevné vlny a zase jehlou pečlivě utáhnu.

Jehlu můžeš svěřit do ruky i dětem, pokud jim věříš. Školáčči už jednoduché plstění určitě zvládnou. Každý se píchne do prstu – ať dítě, či dospělý. A pak už je opatrnější.

Kulička je dobrý základ pro další výrobky, může být korálkem, může být hlavou víly.

Jestli se ti ale zdá nebezpečná, můžeš zkusit pro začátek plochý tvar. Používám vánoční vykrajovátka jako hranice tvaru. Položím vykrajovátko na molitan, naplním vlnou a pomocí jehly pěkně všechno upěchuji. Srdíčko, které jsem vyrobila, se dá použít jako jednoduchá brož, když k němu zezadu přišiji spínací špendlík.

Na víly nemám podrobný návod, dělaly je totiž moje děti (Je jim 11 a 8 let.) a jsem překvapená, jak krásné je mají.

 

Balkónová zahrádka

S první stopou jara přišly v on-line výuce i jarní úkoly: Naklič fazoli. Jelikož u nás doma klíčíme kde co, a pak to zobeme k pohádkám místo brambůrek, přinesla jsem Maye talíř s krásně naklíčenou čočkou, ať si vybere. Má na stole kelímek od jogurtu a v něm už raší první lístečky.

Vyhrabala jsem na balkóně poslední pytlík s hlínou, nejsem si jistá, jestli dnes koupím někde hlínu a pro jistotu nenosím domů hlínu zvenku, protože v ní vždycky přinesu spoustu živočichů, kteří pak zmateně pobíhají balkónem hledajíce svobodu.

Semínka nemusím kupovat, nějaká se u nás najdou stále. Vozím si je domů z cest a výletů. Mám třeba skleničku popsanou „Rethymno“, kde jsou kamínky, semínka, nalezená rybářská třpytka. Je to dva a půl roku, snad jim vydržela klíčivost? Šup s nimi do hlíny a rosit! Pamatuji si, jaké kytky by z nich mohly vyrůst. Jestli vyrostou, zkusím zjistit, jak se jmenují.

Mám v papírové bedýnce od zeleniny poskládané krabičky od jídla z rozvozu, vysypané hlínou, oseté semínky, co jsem měla doma. Jahody, zvonky, Řecko, lufa, slaměnky. Není to málo? Objednávám šest odrůd divokých rajčat.

Ještě nezapomenout zalít pecku z avokáda. Pecky z avokáda jsou mé oblíbené. Zaléváš, čekáš, dlouho nic a najednou jede tyčka s malými lístečky, vytáhne se třeba metr do výšky, než dovolí lístkům se pořádně rozvinout a vytvoří malou korunu. Je v tom kus zázraku. V každé pecce.