Náš život se zvířaty

Je jaro, čas klíčení, mláďátek a taky nenadálých vánic, co k vám běží po chodníku a vy se nemáte kam schovat, pokryje vás studený sníh od hlavy k patě a zejména v obličeji, protože zrovna jdete přesně proti větru a ono vám to letí vstříc.

V případě takového drsného počasí se ukrýváme doma. Náš skromný panelový byt obýváme s různými živočichy, které naše děti milují, a kdyby to šlo, pořídily by si k dosavadní Arše Noemově ještě kůzle a slepici, aby se s nimi mohly mazlit. Jediné, co je od toho drží dál, je vědomost, že slepice se nenaučí chodit na záchůdek a kůzle by okousalo všechny kytky, knihy, kabely, nábytek, a snědlo  by všechny sladkosti.

Únikovka pro papoušky

Už párkrát se mi v blogu mihly naše andulky, které jsme adoptovali ve věku čtyř let v malinké kleci. Malinká klec letěla k popelnici a swapla jsem větší klec. Větší klec byla poněkud orezlá, takže si andulky brzy vybudovaly vlastní východ a začaly žít volně zejména na záclonách. Když překlovaly provázek, který záclonu držel (ano, provázek, nikoli garnyž), usoudila jsem, že lotrovinek bylo už dost a pořídila jim na sezení větev.

Nastal jeden osudný den, kdy předjaří ovládlo zimu a já s dětmi vyrazila na výlet za kůzlaty – za těmi, která holky nutně potřebují místo plyšáka na mazlení. Ten den bylo teplo, slunce se opíralo do proskleného balkonu a zahřálo nám obývák tak moc, že Pavel na škvírečku otevřel balkónové dveře.

Když jsme se vrátili z výletu, první, co jsem doma zahlédla, byl zářivě žlutý papoušek letící z balkónu za svobodou. Přistál na protějším stromě, aby si trochu odpočinul. Jelikož na slunci zářil jako reflektor, šly si ho prohlédnout dvě straky, které zrovna na tom stromě každý rok hnízdí.

Papouška sejmuly s přesností profesionálních vojáků. To už jsem hnala holky ven, aby šly zachraňovat a z balkónu ukazovala směr, kam nebohé zviřátko mířilo. Holky už byly zuté, ale vyběhly jako blesk a nebohého anduláčka zachránily před smrtí uklováním. Vrátily se s ním, nešťastně křičícím, ale nezraněným. Anduláček od té doby ven nechodil. Držel se v bezpečí bidýlka a nechal se občas vynést jen na rameni.

Starou orezlou klec jsme vyměnili za voliéru, která je tak velká, že v ní andulky vypadají velmi spokojeně. Na větev chodí i tak, ale dáváme pozor na okna. Dostaly poprvé v životě budku a teď čekáme, jestli se „na stará kolena“ rozhodnou pro rodinný život. Andulka se v budce úspěšně zabydluje, Maya prohlásila, že tam má nepořádek. Staví totiž hnízdečko z oloupané kůry a pilin.

Kdo hlídá ledničku

Kdo měl někdy morčata, ví, o čem mluvím. Morčata máme dvě, jsou to taky holky a pořád si spolu povídají. Jedna je stará ježatá rozeta, druhá mladá peruánka s krásnou dlouhou ofinou a hedvábnou srstí.  Bydlí v kuchyni vedle ledničky. Kdokoli otevře dvířka ledničky, spustí morčecí poplach, nadšené kvíkání, protože ty potvůrky přesně vědí, že se v lednici schovává jídlo.

Z lásky jim říkám, že jsou to výrobníky kompostu, protože zpracují všechny patičky mrkve a okurek a nejradši mají okurkové slupky. S morčaty žádnou napínavou historku nemám, jelikož jsou to zvířátka mírná, vhodná na mazlení a nepříliš chytrá, zato skvělá k malým dětem. Nechají se nosit v šátku jako miminka, nebo česat jako panenky.

Rybičky

Cože? Další zvířectvo? To už se přeci nikam nevejde! Jo, i rybičky máme. Jedna neonka, které říkáme „rybička babička“ je s námi už tolik let, že jsem nabyla dojmu, že neonky jsou nesmrtelné.

Hmyz a jiná havěť

Znáte ta zvířátka, co vypadají jako lísteček? Lupenitky. A ta, co vypadají jako suchý zkroucený lísteček? Strašilky. Tak přesně pro ně jsem pod sněhem vyhrabávala ostružinové listí, aby měly co žrát. Teď na začátku jara i poslední ostružinové listí, co přežilo celou zimu, vypadá poněkud staře, už se těší, až uvolní

místo mladým zeleným lístečkům. Ale nevzdáváme se, každé tři-čtyři dny chodíme do lesa hledat ostružiní, co ještě zbylo. Strašilkám se daří, od Vánoc, kdy u nás začínaly jako malinké nymfy, vyrostly neuvěřitelně, máme už dospělého samečka, který má krásná elegantní tykadla a křídla. Chtěla bych ho vidět letět. Nechce mi to ukázat. Posadila jsem ho nahoru na insektárium a čekala, jestli se rozletí k oknu. Vylezl pěšky až na strop a křídly ani nezatřepal.

Lupenitky dostala nejstarší dcera k narozeninám jako malé nymfičky, takže zatím stále vypadají jako pochodující lístky a křídla ještě nemají. Připomínají nám Větvíka z Fantastických zvířat.

Myslím, že pro děti je velmi zdravé, mít respekt ke všem zvířatům, bez ohledu na to, jestli mají peří, šupiny, srst, nebo větší počet nohou. Žádné zvíře nemá menší hodnotu než jiné. (Dobře, tahle všeobjímající láska má pár výjimek, určitě do ní nepatří klíšťata a komáři.)

Když může dítě zblízka pozorovat malinkou havěť, zjistí, že se jen snaží žít si svůj vlastní život. Někam leze, něco jí, odpočívá nebo létá. Děti se učí skrz poznání milovat vše živé. A to je opravdu důležité.

Chováte taky rybenky? Ta malá stříbrná zvířátka, co žijí ve stínech v koupelně nebo na záchodě? Jsou staré miliony let. Byly tady ještě před námi a asi tady budou i po nás. Kromě toho, že jsou rybenky opravdu krásné, jsou taky užitečné, živí se třeba prachem či nějakými organickými zbytky. Můžeme je pozorovat každý večer, kdy vylezou a hledají něco k snědku. Minule jsem slyšela děti jásat, že viděly celou rodinku: maminku, tatínka a dětičky. Nevím, kolik toho přikrášlila fantazie, ale nasypali jsme jim pár drobečků chleba, aby se jim u nás dobře žilo.

Jarní výzdoba

Ze školy mají děti tradičně úkol vyrobit jarní výzdobu, naše okna zdobí kelímky s rašícími rostlinkami, ale než zarostou pořádnou zelení, pojďme si je trochu zkrášlit, děti tím mohou nasbírat nějaké jedničky a není to těžké.

Já nesnáším šablony a „kreativní tvoření“, které vznikne tak, že něco obšlehneš z netu, takže jsem z hlavy vylovila vzpomínky na quilling a udělala to po svém.

Jarní energie mě přinutila uklidit náš regál s výtvarnými potřebami, bylo to jako otevřít Pandořinu skříňku, celý obývák nám zavalily hromady papírů, obrázků, korálků, peříček, tkaniček, barev a štětců. Mimo jiné jsem tam taky našla goggly eyes – jak se tomu říká česky? Nalepovací hýbací oči, z nichž je nadšená hlavně nejmladší dcera a díky nim jsou její květiny mnohem zábavnější, než ty moje.

Jarní zápichy

Potřebuješ: Špejle, nůžky, zbytky barevného papíru, lepidlo, ozdůbky (oči, třpytky, mašličky etc.)

Pampeliška

Vystříhali jsme si několik barevných koleček. Abych šetřila čas, složila jsem si kolečko šetrně na čtvrtiny. Do koleček jsem stříhala, abych vytvořila okvětní plátky. Okvětní plátky jsem pomocí špejle zakroutila do malých kudrlinek. Slepila jsem mezi dvě kolečka špejli. Ze zeleného papíru jsem ustřihla proužek, natočila ho pomocí špejle a tím vytvořila list.

Fantastický narcis

Z barevného kolečka jsem vystříhala šneka – spirálku. Ze středu jsem začala spirálku stáčet do kornoutku a tím vytvořila střed narcisu. Jiné kolečko jsem složila na polovinu, na čtvrtinu, na osminu, zase rozložila a vlepila dovnitř špejli a střed narcisu.

Čím více barevných kombinací vytvoříš, tím zábavnější bude výsledek. Tříleté dítě by ti řeklo, že čím víc očí, tím lepší květina. Hotovými zápichy ozdobíme květináče a jdeme ven hledat krokusy.