Osobní strategie

Na jaře i na podzim jsem měla fázi splínu a zoufalství z atmosféry napříč společností. Současně jsem trávila hodně času na sociální síti, ačkoli jsem měla novoroční předsevzetí to omezit a zapnula si časovač a vypínač, který jsem ale s příchodem koronaviru spíš ignorovala, než poslouchala. Určitě v tom nejsem sama. Ale štve mě to. Třetinu dne spíme, škoda pak každé hodiny, kterou promrháme u displeje.

Ale jak z toho ven? Lidé v mém okolí mají různé strategie, nejlepší pro děti i rodiče mi připadá poslech audio knih, pohádek, podcastů. Děti si u toho můžou hrát, kreslit, válet se, pomáhat s domácími pracemi. A hlavně nebýt přilepené k obrazovce. Já u poslechu spíš nic nedělám, prokrastinuji, takže to pro mě není úplně nejlepší způsob bytí.

Já jsem spíš osoba čtoucí. S podzimním zavřením knihoven u nás doma přistála čtečka a okamžitě mi byla zabavena nejstarší dcerou, která je knihomolka a zrovna se propracovává příběhy Sherlocka Holmese na střídačku se Zeměplochou a dětskými knihami od Io Nesba. (Věděli jste, že kromě brutálních detektivek píše i brutálně vtipnou dětskou literaturu? Nejednou jsem se u večerního čtení dětem tak rozesmála, že jsem nemohla chvilku pokračovat.)

Moje čtení je ale v ohrožení neustálým „mamííí“ a klid na knihu mám jen, pokud nejdřív všechny tři zaměstnám. Mé knihomolské dětství a dospívání vzalo za své a mám teď spíš homeopatické čtení: knihu nosím stále při sobě a za den mám homeopatickou dávku četby…

Čtu knihy v angličtině, beru to jako nejjednodušší způsob, jak bez práce prohlubovat své znalosti a ještě si užít dobrý příběh. Není to těžké. Stačí jen vzít knihu a přetrpět začátek, než se člověk vžije do cizí řeči. A už se nikdy neztratí, na rozdíl od sloupců slovíček, kterými jsme se drtili ve škole.

Odpočinek

Báječný relax jsou ruční práce. Dotýkáš se přírodního materiálu, ruce to mají rády, dotýkat se, tvořit. Textil, dřevo, kov. Stačí chvilka pro dobrý pocit.

Pokaždé zkouším něco nového. Zrovna teď dělám třásně na nosících šátcích. Některým to s nimi ohromně sluší. Poslední třásně jsou s broušenými skleněnými korálky, člověk úplně cítí pod rukama tu tradici sklárny ve Smržovce. Dělala jsem je dost dlouho, protože šátek byl starší, vazba velmi zapojená a nechtěl se nechat vypárat. Ale jen, co jsem je dokončila, zaměřila jsem pohled na ručník s nedbale vázanými třásněmi a říkám si: tohle chce převázat! A další projekt je na obzoru.

Obdivovaný i nenáviděný profesor Flegr to ve svých doporučeních napsal: složit píseň, napsat knihu, věnovat se uměleckému řemeslu. Prostě to neproflákat, protože je to výzva, přečkat tenhle čas se zdravým rozumem a vyjít z něho lepší než dřív. Moudřejší. Zkušenější. Empatičtější.

Co se stalo, zatímco jsem psala: Mraky rozehnal vítr a vyšlo slunce. Řekla jsem si, že dopíšu a půjdeme ven. Než jsem dokončila větu, zašlo za mraky. Ach jo, slunce, dlouho jsem tě neviděla. Děti vyrobily ze zažehlovacích korálků několik obrázků a nejmenší vyrobila něco jako senzorický koberec: Vysypala asi pět set korálků na zem. Slyším děti chodit obývákem a kvíkat „jau, jau, jau.“

Předloha ke korálkům byl jeden z našich andulek, jeho oblíbenou činností je zapojovat se do on-line výuky hlasitým křikem. Nenechá si to vymluvit, potvůrka.

A příště už ty lucerničky. Něměli jsme ještě čas je vyrobit, protože jsme na pár dnů utekli od mlhy a od světa do hor do půjčené chaloupky. Byl to úžasný nápad. Za chalupou byl totiž už jen les, říčka, rybník, louky, kopce, samota. V lese oblé žulové balvany, na které se dá šplhat, v říčce valouny, z nichž se dají stavět hráze. A taky zkoumat a přemýšlet, jaký je jejich geologický původ, protože přírodní bohatství je zrovna téma páté třídy a já si též ještě něco pamatuji. Bylo to úžasných pár dnů, které mi dokázaly úplně vyčistit hlavu.